Buřt Cup 2011. Česká Lípa

V sobotu se na Slovance v České Lípě konat Buřt Cup 2011. Původně tyto závody neměly v našem „termínovém kalendáři“ své místo. V sobotu jsem se měl totiž místo po parkuru producírovat ve výstavním kruhu a sbírat poslední bodíčky potřebné k uchovnění. 

Protože jsme od výstavního martýria ušetřeni, na skoro poslední chvilku jsme se na závody přihlásili. Parkury stavěla Alice Glöcknerová a hospitovala Míša Glossová. Začínalo se tradičně jumpingem. Běžel jsem moc hezky a rychle, bohužel panička malinko zakufrovala, ale uvědomila si to relativně brzy a tak nás to stálo „jen“ dvě laťky a časovou ztrátu za tunelem. Přesto jsem doběhl v nejrychlejším čase ze všech medíčků a vyběhl jsem si krásné bronzové místo. I zkoušku jsme si užili, tradičně jsem přeletěl zónu a ještě nás potkalo jedno odmítnutí a tak jsme se umístili na pro nás pěkném 5. místě. Po prohlídce posledního parkúru panička moc nadšená nebyla a disk byl naplánovaný hned na třetí překážce, je pravda, že jsem se hrnul do druhé díry tunýlku, ale protože s tím panička počítala už od startu, tak mě nechala vypracovat první dvě překážky samostatně a hezky za mnou zaostávala a doufala, že si toho všimnu a stočím se dřív, než bude pozdě. Všimnul. Další pastičkou byl tunel po áčku, ten jsme zvládli levou zadní, jenže když jsem byl v tunelu, slyšel jsem „tak a kudy teď“, já se z tý paničky jednou zvencnu, ještě, že já stíhám sledovat úplně všechno a věděl jsem, že mám jít do slalomu, potom následovala vlásenka čtyř skoček a to je v našem podání vždy trága a alespoň jednu skočku dáme z jiné strany a jako bonus to ještě vše popadá. No, prolítli jsme to tak rychle a bez zaváhání, že jsem z toho byl sám v šoku a samým údivem jsem nevběhl na kladinu, takže odmítnutí a klasika sestupka k tomu a konečné 4. místo.

Závody byly moc dobře organizačně zvládnuté. Jediné, co bylo trošinku nepříjemné, že nikdo neupozorňoval na chyby a odmítnutí, ale jinak bylo vše fajnové. U prezence jsme dostali taštičku plnou bezva dárků, tím nejlepším byl pískací buřtík, no v mé péči stačil písknout asi dvakrát, ale ostatním pejsků pískal. Přivezli jsme si pohárek, granulky a taštičku plnou dárečků.

Já jsem si vysloužil velkou pochvalu, začínáme letos naší třetí závodní sezónu, v našem týmu došlo k celkem zásadním změnám a výsledkem je, že paničce dělám jen samou radost, pečlivě ji sleduji na parkúru, běhám rychle, minimálně shazuji (představte si, že si ze mě dělala panička srandu, že na Buřt Cupu konečně pochopili, že je výhodné, když běhám až úplně poslední, protože po mně stejně musejí celý parkúr opravovat, tak to můžou spojit rovnou s přestavbou, pche čím jsem si tohle vysloužil, fakt netuším) a vůbec jsem ten nejzlatější kokránek. Jasně, že nejsme žádní borci, ale myslím, že jsme od nahánění mimo parkúr, ignoraci veškerých povelů a vymýšlení nejrůznějších kokrovin ušli pěkný kus cesty a panička je s tím, co letos předvádím moc spokojená. Ona totiž dosáhla toho, čemu sama nevěřila a to je, že běžíme spolu a né proti sobě, navzájem si pomáháme z chybiček a nehrajeme na přetahovanou. Je pěkné vystavit si doma pohárek, kokardu, medaile a diplomy, ale všechny naše ceny nevyváží ani náhodou ten super pocit, který si po každém běhu odnášíme v posledních týdnech z parkúru. Tímto děkujeme všem, kteří nám pomohli v tom, že jsme to už dávno nevzdali. Nakonec bych rád podotknul, že tři doběhnuté běhy jsou sice príma, ale taková švanda jako moje osobitá diskotéka to není, no, však já si občas radost udělám...